Když jsem se poprvé, asi před dvaceti lety,potkal se skupinou Trepka z Nejdku, ani mi nepřišlo že je to konkurenční kapela. Stáli jsme na jedněch prknech, tuším v kulturáku v Citicích a snažili se o postup na celostátní kolo Porty. Tenkrát to byl největší a nejlepší festival trampské, folkové a country hudby, (To pro ty mladší.) Znali jsme se vzájemně z různých potlachů, slezin a vandrů a k nějaké rivalitě nebyl důvod.

Nakonec, jak nám, Roháčům z Lokte, tak i Trepce, se časem povedlo ten krásný, keramický nesmysl získat. Tenkrát mi na tom děsně záleželo. Být nejlepší. Až časem člověk pochopí, že sebevětší keramický panák ve vitríně nepřekoná pocit slyšet svojí písníčku ve vlaku, u ohýnku nebo v hospůdce od někoho jiného. To největší dají Ti, kteří budou mít vaše písně za své, třeba i za padesát let. Dívám se na seznam a na jména autorů a trošku jim závidím. A trochu je mi líto, že si s nimi budu moci o tom všem povídat až jednou v muzikantském nebi.

Proto je dobře, že právě kapela, kterou mám rád, nahrála tyhle staré songy. Doufám, že by se autorům líbily, oblečené v novém kabátě, stejně jako mě. Připadá mi. Jako by Trepka právě řekla: „Haló, pánové, předáváme Vám Portu!“

Za muzikanty, za posluchače. Za tisíce kamarádů, za rozsvícené ohníčky, za tisíce prozpívaných nocí. A děkujeme.

Přeji si , aby tahle parta z Nejdku vydržela ještě dlouho. Abych si s nimi mohl posedět, poklábosit a zazpívat. Třeba zrovna některou z těch, co se právě chystáte poslouchat.

Takže- „Trepkáči“ – ať Vás má muzikantský Bůh rád.

Aspoň jako já.

Váš Vojta Kidák Tomáško

Trepku znám už řadu let. Rok za rokem jsem se s  touhle sympatickou skupinou setkával na Portách a Dostavnících a vždy  znovu a znovu mne dokázala překvapit. Čeho si u nich zvláště cením, je neutuchající nadšení a zápal, se kterým už bezmála čtvrt století páchají své komorní, rytmické, někdy příjemně swingující a obratně aranžované písničky na zcela nekomerční bázi. A písničky to nejsou ledajaké. Na první poslech vás zaujmou tím, že hovoří o věcech zcela prostých, o věcech, které naše smysly otupělé v dnešní uspěchané době, už sotva vnímají. Znovu pro nás objevují neobyčejnost obyčejného. Jsou to písničky, které voní. Voní trávou prohřátou sluncem, voní prvními kapkami deště v prachu cesty. A také chutnají. Chutnají jako doušek chladné pramenité vody v horkém letním odpoledni . Také ponoukají. Ponoukají mne, abych si je zkusil zahrát. Asi to zkusím. Před každým pokusem se ovšem dobře rozhlédnu, neskrývá-li se poblíž někdo z Trepky. Co říci závěrem? Myslím, že je dobře, že tenhle záznam je na světě a že najde své místo v bohatém spektru muziky tohoto žánru.

A kamarádům z Trepky přeju spoustu dalšího krásného muzicírováni.

Ruda Koblic

KAPELA TREPKA: SUDIČKA – Recenze iFOLK.cz – Hudební server

I když skupina Trepka funguje už dlouhou řadu let (pod současným názvem působí od roku 1979), nikdy nepatřila k největším hvězdám naší tzv. FCT scény. Spíše se nenápadně objevovala na festivalech, sem tam někde něco vyhrála (Autorská porta v Ústí nad Labem v roce 1993, Porta v roce 1998), občas natočila hudební nosič (v r. 1996 Kraj tuláckejch snů, o tři roky později Trampská romance I.). I přes dlouhá „odsloužená“ léta se dál účastní soutěžních festivalů – například na letošní Zahradě skončila v boji o Krtečky na 11. místě z 25. Nevím, co by o Trepce (o její historii, složení, stylu) dokázal říct náhodně vybraný návštěvník Porty nebo Zahrady. Možná nejčastější odpověď by byla: trampská kapela. Jenže – je Trepka (ještě) trampská kapela?

Mám před sebou nové album, které Kapela Trepka (takto sama sebe označuje na obalu CD) nazvala Sudička. Nahrávalo se ve studiu MusicService v Karlových Varech a musím uznat, že zvuk je velmi dobrý. Deska obsahuje 16 skladeb – autorských i vypůjčených od spřízněných skladatelů (Vojta Kiďák Tomáško, Ríša Melichar). Ačkoli Kapelník (tak je podepsán) ve sleeve-notu píše o Trepce skutečně jako o trampské kapele, já bych si dovolil trochu polemizovat.

Skladba, od které se odrazím, se jmenuje Nad ránem. Začíná jako folková písnička o chladnutí ranní kávy a o tónech vznášejících se nad piánem. Pravé trampské reálie se v písni objevují jen v náznacích – „letní cesty trávou, abys mohl po ní bosý jít“. Takový text si dokážu představit i u kapely, která se za trampskou nepovažuje. A podobně to funguje i u většiny ostatních skladeb. Z trampského žánru zůstávají jednoduché melodie, částečně tematika písní, líbivé sbory. Nástrojové obsazení kapely je však mnohem bohatší než u většiny trampských souborů – určující je především důležitá role dvou melodických nástrojů: houslí a fléten. Z toho mi vychází, že označovat Trepku pouze jako trampskou skupinu je zavádějící a může to skupině spíše uškodit. Album Sudička má šanci oslovit širší spektrum poslouchačů než pouze trampy.

Z jednotlivých písní patří k mým nejoblíbenějším Možná a Po celý rok. První z nich by sice někdo mohl považovat za sladký cajdák nebo dokonce za kýč. Ano, je možná až příliš líbivá a melodická. Ale vezměme to jinak: Nosnou melodii, upřímný zpěv a zřetelnou výslovnost (včetně důsledného dodržování délek samohlásek) by zpěvačce Trepky mohl leckdo závidět. Druhá píseň je svižnější, začíná ozdobnými flétničkami a má neotřelý text: rozhovor muzikanta s jednotlivými ročními obdobími. (Jen snad to blues, o kterém se v písni zpívá, mi v ní nějak chybí.) K textově nejzajímavějším položkám dále řadím Nevěsty, což je však skladba převzatá od Vojty K. Tomáška (z alba Hvězdopad). Trepka ji ztvárnila opět s flétnou a s pěknými sbory (a tady naopak náznaky blues v mezihrách uslyšíte).

Trepka je kapela akustická a nic na tom nezmění ani hostující baskytara (Jakub Čepelák) v jedné písni a klávesy (Pavel Hudy) v další. Charakterističtější je pro ni tišší poloha, jakou najdeme třeba na začátku písně Smíření. Až písničkářský projev mi zde připomíná nedoceněného Ondřeje Metyše (včetně kytarových vyhrávek a včetně tematiky písně).

Kapelník píše ve sleeve-notu: „Dobře jsem viděl, jak se všem, mne nevyjímaje, při vstupu do studia zase třesou kolena, viděl jsem tu nejistotu, jestli sem patříme, jestli se nemělo všechno znovu zkoušet a zlepšovat.“ Nakonec všechno dopadlo dobře. Trepka natočila solidní desku, se kterou se může s hrdostí postavit po bok jiných zástupců svého žánru. Asi za album nebude sbírat výroční ceny nebo dobývat prodejní žebříčky. Ale o to tady nejde. Až se Trepka opět přihlásí do nějaké festivalové soutěže, může – vedle samotného vystoupení – ukázat i tento kus odvedené práce.

Milan Tesař